Střídavá péče a posuzování jejich překážek
10. května 2022
Ústavní soud, Brno, TZ 41/2022
I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudky Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na výchovu dětí garantované čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Rozhodnutí soudu, kterým není vyhověno rodiči žádajícímu střídavou péči, musí být podrobně a přesvědčivě odůvodněno, včetně uvedení relevantních argumentů, jak se soud s jednotlivými kritérii střídavé péče obsaženými v judikatuře Ústavního soudu vypořádal a proč v konkrétním případu rodič neuspěl. Skutečnosti svědčící proti střídavé péči přitom musí být v řízení nejen tvrzeny, ale i prokázány.
Soudy nemohou vyloučit střídavou péči pouze s obecným odkazem na nižší věk dítěte, ledaže se jedná o dítě závislé na matce z důvodu kojení. Soudy jsou povinny odůvodnit, z jakých konkrétních příčin je v daném případě kritérium nízkého věku jako překážka střídavé péče aplikováno (například ve smyslu možné nízké rozumové a volní vyspělosti nezletilého).
Stabilita výchovného prostředí je důležitým faktorem při posuzování rozhodování o péči, nemůže být však sama o sobě argumentem pro vyloučení střídavé péče. V opačném případě by se totiž fakticky konzervoval status quo daný prvním rozhodnutím ve věci (potažmo faktickým stavem před prvním rozhodnutím) a ve výsledku by ke změně nemuselo dojít nikdy. Se zvláštní pozorností by soudy měly možnost změny modelu péče posuzovat ve věku kolem tří let dítěte. Jelikož do té doby je obvykle dominantním pečujícím rodičem matka, odmítnutí zvážení střídavé péče pouze s odkazem na stabilitu výchovného prostředí nezletilého by v této situaci variantu střídavé péče v podstatě neoprávněně vyloučilo navždy.
Soudy nemohou podmiňovat střídavou péči požadavkem na harmonickou komunikaci rodičů. Kritérium vzájemné komunikace jsou soudy povinny posuzovat optikou rozsahu a účelnosti výměny informací vyžadovaných v různých modelech péče, přičemž by (nejen) s ohledem na existenci institutu rodičovské odpovědnosti měly vycházet z teze, že požadavky na obsah a kvalitu komunikace rodičů se mezi modely výlučné a střídavé péče teoreticky ani prakticky nijak neliší.
Pracovní vytížení rodiče může být zvažováno jako faktor při rozhodování o péči. Pokud již ale nezletilý chodí do předškolního či školního zařízení, pracovní vytíženost může tvořit překážku střídavé péče toliko v mimořádných případech, které brání rodiči postarat se o dítě v delších časových úsecích. Předmětná neschopnost rodiče vykonávat střídavou péči musí být v řízení fakticky prokázána, nepostačí pouhý odkaz na charakter zaměstnání, byť by bylo i z různých hledisek náročné (např. vedoucí lékař/ka).
Soudy nemohou vyloučit střídavou péči s pouhým odkazem na možnost, že by se do péče o nezletilého mohly zapojovat rodiči blízké osoby. Je povinností soudů přesvědčivě odůvodnit, na základě jakých důkazů došly k závěru, že rodič není bez významného zapojení jemu blízkých osob střídavou péči o dítě zvládnout.
Soudy nemohou vyloučit střídavou péči s pouhým odkazem na celkovou náročnost tohoto modelu péče pro nezletilého či rodiče. Je jejich povinností přesvědčivě odůvodnit, v čem přesně má v konkrétním případě ona náročnost spočívat. Např. argument o nebezpečí častého stěhování dítěte nemůže jako argument proti střídavé péči obstát, neboť v naprosté většině případů je frekvence střídání výchovného prostředí u nezletilého v případě střídavé péče nižší, než u výlučné péče jednoho z rodičů.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3065/21 je dostupný zde:
